Helena Štáchová: Prahu 6 jsem si zamilovala za pár dní

Řekneme-li Helena Štáchová, každému se vybaví příjemná usměvavá tvář dámy – loutkoherečky, dramatičky, scenáristky a ředitelky divadla Spejbla a Hurvínka. Hovořili jsme spolu o „Šestce“, o nové knize i o divadle.

Na Praze 6 žijete vy a bydlí tady i celá vaše „Spejblovic rodinka“. Jak tuto část hlavního města vnímáte?
V Praze 6 bydlím nejen já a moje divadelní rodinka, ale i ta skutečná – můj syn a dcera. Jsem velmi ráda, že k sobě máme blízko, a má to i své výhody, protože všichni jsme zaměstnaní v Divadle Spejbla a Hurvínka, tudíž nám odpadají dlouhé cesty do zaměstnání. A navíc, jsme zde šťastní. Když jsem se před třiceti lety stěhovala z Vinohrad, kde jsem se narodila, nebyla jsem ráda. Zanechávala jsem tam své vzpomínky na dětství, kamarády, rodiče. Ale stačilo pár dní a tuto městskou část jsem si zamilovala. Považuji ji za nejhezčí místo z celé Prahy (až na Staré Město, pochopitelně).

Co by se tu ještě dalo zlepšovat?
Radnice Prahy 6 o svoji čtvrť velmi pečuje. Je zde čisto, květinovou i vánoční výzdobu by nám mohl každý závidět, a především je to místo velmi kulturní. Má tři špičková divadla, rekonstruovanou Pelléovu vilu se stálou výstavou malíře Anderleho, spolu s jeho sbírkou afrického umění, pro volnočasové aktivity Ladronku, cyklistické stezky, stále krásnější parky a také vím, že radnice nezapomíná na své seniory. Zní to trochu jako z reklamního bulletinu, ale je to opravdu tak. Velkou bolestí jsou právě probíhající a zdlouhavé stavební práce na metru a tunelu Blanka, které mnohým lidem komplikují život. Ale o to snadnější ho budou mít, až bude hotovo.

foto: Vladimír Škarda a archiv Heleny Štáchové

Lidé vás znají jako herečku, ale bodujete také na poli literárním. V červnu vyšla vaše kniha Spejblovo politické obludárium s podtitulem Jen pro otrlé dospělé. Jaké jste zaznamenala ohlasy?
Na rozdíl od herectví nebo psaní pro divadlo, kde ohlas publika podává okamžitou zprávu o tom, do jaké míry se záměr zdařil, u knížky si musí každý autor chvíli počkat. Hlášení o prodeji zatím nemám, tak nemohu soudit, jak si titul vede komerčně. Zatím mohu usuzovat jen z reakcí lidí, se kterými jsem měla možnost mluvit, a ty byly velmi dobré. Dostala jsem i velmi pěkné e-maily od čtenářů do divadla.

Přiběhne Hurvajz domu a piští: „Taťuldo, novina, budeš psát v Metru.“ Tak to stojí v knize. Jak to bylo ve skutečnosti, co vás vedlo k psaní sloupku, ze kterých pak vznikla kniha?
Hledala jsem mediálního partnera pro naše divadlo a nalezla jsem ho v deníku Metro. Pan ředitel marketingu přišel s nápadem, abychom spolupráci posvětili tím, že se Spejbl stane jedním ze stálých sloupkařů, kteří pravidelně v těchto novinách komentují naši společensko-politickou scénu. A tak se již přes tři roky, prostřednictvím Spejbla, Hurvínka, ale i Máničky s Kateřinou vyjadřuji k životu naší společnosti, vedena heslem: „Humor je, když se přesto smějeme.“ Tím, že se tak děje přes karikující pohled loutek, které jsou samy karikaturami, mohu nastavit nám, lidem, pokřivené zrcadlo, a vnést do vážných situací a obludných kauz humor. Byť, pravda, černý.

Myslíte si, že Spejblovo vidění společnosti plné ironie sdílí i většina ostatních lidí?
Myslím. My Češi máme smysl pro humor, jsme, jak pronesl Heydrich, „smějící se bestie“. A máme se stále čemu smát. Nebo spíš vysmívat. Po tolika letech se občas obávám, že mi dojde inspirace, že jsem se již ke všemu vyjádřila, ale na štěstí pro mne jako autora sloupku a na neštěstí pro mne coby občana, mi poskytují naši nemocní mocní tolik čerstvé látky ke zpracování, že mi témata dosud nevyschla. A k mé radosti si našly Spejblovy sloupky i velký počet fanoušku, kteří je sbírají, tak pokračuji. Proto také vznikl nápad vydat je knižně.

Již přes tři roky se prostřednictvím Spejbla, Hurvínka, ale i Máničky s Kateřinou vyjadřuji k životu naší společnosti, vedena heslem „Humor je, když se přesto smějeme.“

Knihu také zdobí kreslené vtipy se Spejblem a Hurvínkem od malíře Jiřího Slívy.
Ano. Měla jsem velkou radost, když tento báječný malíř, grafik a karikaturista přijal mé pozvání ke spolupráci a obohatil knížku velmi inteligentním humorem a vlastním komentářem naší společnosti. Naše loutky má rád a výborně je kreslí.

Krom toho jednotlivé fejetony doplňujete pod čarou novinovými titulky, které necháváte bez komentáře.
Tuto část knížky ponechávám na čtenářích. Ať si sami udělají obrázek, kam až jsme to dotáhli a kolik špíny bylo zameteno pod koberec. Novinové titulky jsou nejen samy o sobě výmluvné, ale navíc připomínají jednotlivé kauzy, kterých se ten který fejeton týká.

Názvy některých kapitol by mohly být podněty k samostatným článkům. Mě zaujal Spratek Hurvínek. Vy se s dětským publikem denně setkáváte, tvoříte pro nejmladší generaci. Jaké jsou podle vás dnešní děti?
Technicky zdatné, někdy ke své škodě až příliš informované, proto otrlé, závislé na technice, instantní a klipové.
Vše dostávají předvařeno, předkousáno, bez námahy a vlastní fantazie, kterou se moc neučí užívat, protože málo čtou a rodiče na ně nemají čas. Tempo dnešní doby zrychluje i jejich vnímání. Chtějí akci, rychlé střídání dojmu. Epičnost je nudí. Máme na ně velké nároky a ony je mají na nás. Nemají to s námi, ale ani my s nimi mnohdy lehké.

Myslíte si tedy, že hry s písničkami a říkadly (typu Černá hodinka, Špalíček písniček a říkadel) už by dnes u dětí neuspěly?
Nemyslím. Dokonce se tyto nahrávky vydávají v reedicích. Je jen na rodičích či prarodičích, aby právě takové nahrávky preferovali a pomohli tak napravit resty dnešního školního systému, kdy na kultivaci v podobě zpěvu, básniček a pohledu na naše kulturní kořeny nezbývá ve vyučovacích hodinách čas.

A co hry poučné, jako byly Hurvínkova strašidýlka, Staré pověsti české nebo dobrodružné výpravy s flétničkou do naší historie?
Abychom pochopili dnešek, musíme znát svou minulost. Kořeny, ze kterých jsme vyrostli. Proto jsem kupříkladu u Supraphonu vydala sedm CD, ve kterých Hurvínek s Máničkou prožijí v každém dílu jedno dobrodružství v odlišné historické době. I tato rada již byla vydána opětovně, tentokrát jako box, kde jsou všechny díly pohromadě. O tuto radu byl velký zájem, protože děti, aniž by tušily, že se učí, poznaly hravou, nedidaktickou a humornou formou naši historii.

Máme na děti velké nároky a ony je mají na nás. Nemají to s námi, ale ani my s nimi, mnohdy lehké.

Mají dnešní děti ještě zájem o divadlo, nebo jsou jen v zajetí televize a počítačů?
Záleží na rodině a škole, zda děti povede ke vztahu k divadlu a kultuře. Dítě samo podobnou iniciativu na samém počátku nemá, protože neví, o co přichází, přestože každé zdravé dítě dá vždy přednost zábavě v kolektivu před samotou u počítače. Zřejmě to s námi ještě není tak zlé, protože si zatím na diváckou přízeň nemůžeme stěžovat. Lze jen doufat, že finanční situace mladých rodin tento trend v dohledné době nezmění.

Nechystáte například nějaký celovečerní film?
Chystáme. A nejen chystáme, dokonce se na něm pilně pracuje již delší čas. Výroba celovečerního animovaného 3D filmu trvá roky.

foto: Vladimír Škarda a archiv Heleny Štáchové

Diváci vás znají jako Máničku, kterou jste převzala po svých dvou předchůdkyních, paní Kateřina byla záhy stvořena přímo pro vás. Kdo je vašemu srdci z celé této rodinky nejbližší?
Těžko říct. Atraktivnější je Mánička, ale do postavy paní Kateřiny mám zase možnost vkládat (v představeních pro dospělé) všechnu frustraci ženského pokolení.

Pan Spejbl již není žádný klučina, myslíte si, že neuvažuje o ženění?
Kdepak. Spejbl je starý mládenec před nástrahami paní Kateřiny již léta dovedně kličkuje.

Jaké má Divadlo S+H plány do budoucna?
Ty nejlepší. Zajistit divadlu dlouhou kariéru. Mladí, nadšení a šikovní pokračovatelé v našem divadle jsou, tak jednou bude na nich, zda Spejbla s Hurvínkem a spol. udrží při živote. Moc v to doufám.

Pro mne bylo překvapením, když jsem zjistila, že propůjčujete svůj hlas Líze Simpsonové. Jak jste přišla k této holčičce a jak se vám s ní žije?
Více než dvacet let je tato žlutá holčička i se svojí málomluvnou sestřičkou Meggie součástí mého života. Vybral si mne pro český dabing náš nejlepší dabingový režisér Zdenek Štěpán.  Žije se mi s nimi i s mými báječnými hereckými kolegy moc dobře.

Podle toho, co všechno stíháte, to vypadá, že den má 48 hodin. Jak relaxujete?
S pejskem na procházkách, při práci na zahrádce, a hlavně relaxuji při psaní. Jsem totiž workoholik.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů divadelních i literárních.

 

TEXT: RADKA ERBENOVÁ, FOTO: VLADIMÍR ŠKARDA A ARCHIV HELENY ŠTÁCHOVÉ
Share