Hana Zagorová: Život bez lásky by byl pro mě nemyslitelný

Jedna z největších hvězd české populární hudby Hana Zagorová oslavila na podzim loňského roku významné životní jubileum, mimo jiné i vydáním nového alba, které obsahuje především písničky mladých autorů a DVD záznamem České televize ze slavnostního koncertu z pražské Lucerny. V současné době pilně koncertuje, začíná připravovat nové album a také se těší na své vystoupení na 19. ročníku Open air festivalu „Okoř se šťávou“ 3. června 2017. „Těším se a těšit se mohou i diváci na nové písničky a samozřejmě i na ty staré, prostě na všechno,“ říká Hana Zagorová.

 

Na podobnou otázku jste již jistě odpovídala mockrát, ale přesto se zeptám. O jakém povolání jste snila jako dítě, čím jste chtěla být?
Máte pravdu, že už jsem to říkala minimálně snad stokrát. Ale jako malilinká jsem dobře cvičila a proto jsem chtěla dělat plastickou akrobacii. To mě hrozně lákalo. Hlavně to, když jsem viděla, že se lidem líbí, co dělám, a tleskají mi. To už jsem si tehdy, jako malá holka, uvědomila, že potlesk je veliká droga, a že bych chtěla dělat něco, kde mi budou lidi tleskat. Na obecné škole jsem začala chodit do dramatického kroužku, hrála jsem tam princezny a pohádky a tehdy jsem si řekla, ano divadlo je to, co chci dělat. Navíc to bylo podpořeno takovou platonickou láskou v jednoho mého „spoluherce“, kterého jsem obdivovala a který se chystal na Janáčkovu akademii múzických umění. Proto mě samozřejmě nenapadlo nic jiného, než jít také na Janáčkovu akademii múzických umění a později do Prahy.

Vystudovala jste herectví, proč jste na něj tak trochu zanevřela?
Já jsem fatalista a věřím věcem, které přichází. Herectví mě doprovázelo od dětství, a skutečně jsem se jím chtěla zabývat. Ale pak, když jsem onemocněla a musela přerušit na rok školu, tak jsem víc zpívala. Chtěla jsem ale nějak skloubit herectví a zpěv. Říkala jsem si, že určitě spadne muzikál, a to bude moje parketa. Jenže ono to trvalo skoro dvacet pět let a tím pádem se dá říct, že mě minul.

No, on vás tak úplně neminul, v pár muzikálech jste si přece jen zahrála…
Ano, ale už jen maminky. Ne role, které jsem si původně, jako mladá představovala, že bych v muzikálech jednou mohla hrát.

Hrála jste přece ale Bludičku v legendárním semaforském představení Kytice. Jak jste se vlastně do Semaforu dostala a jak na tu dobu vzpomínáte?
Moc, opravdu moc ráda na tu dobu vzpomínám. Bylo to dvouleté období spolupráce, kterou mi nabídl pan Suchý, čehož jsem si strašně moc vážila, protože účinkovat v Semaforu byla otázka prestiže. Všichni jsme si tehdy moc přáli tam hrát, protože Semafor byl na vrcholu své slávy a hlavně, Kytici napsal pan Suchý opravdu úžasně.

Viděla jste obnovené představení Kytice, jak se dnes v Semaforu hraje? Líbí se vám?
Ano, byla jsem se podívat a moc se mi líbila. Je trochu jiná, než byla ta původní, ale je moc hezká.

foto: Anna Kovačič

Zahrála jste si pak ještě i v divadelních muzikálech Jack Rozparovač a Mona Lisa a ve filmovém muzikálu Trhák. V současné době žádnou muzikálovou roli neplánujete?
V žádném případě. Skutečně by se to už nedalo jak z časových, tak i fyzických důvodů vůbec zvládnout. Hodně koncertuju a s muzikálem, by to už skloubit nešlo.

Vaše zatím poslední deska se jmenuje „O lásce“. Jakou roli sehrává „láska“ ve vašem životě, co se vám jako první vybaví, a co pro vás znamená slovo „láska“?
Láska je vlastně všechno, na co se podíváme. S láskou musí člověk dělat úplně všechno, třeba i peřinu, nábytek, prostě cokoliv. Myslím, že láska je všudypřítomná. Život bez lásky by byl, aspoň pro mě, nemyslitelný.

Album O Lásce vyšlo na konci loňského roku a hned se vyhouplo na první příčky prodejnosti. Čekala jste takový úspěch? Liší se v něčem od vašich předešlých desek?
Vyšlo už 6. září, v den mých sedmdesátých narozenin. Byl to vlastně takový můj malý dárek mým divákům a posluchačům. Mám velkou radost, že se povedlo a mělo úspěch, protože už v lednu na koncertu v Lucerně jsem za něj přebírala Zlatou desku.
Čím to je ale opravdu nevím. Nejsem člověk, který už když něco dělá, úspěch předpokládá. Strašně mě těší a naplňuje proces práce, ta trasa od chvíle, kdy mi nabídnou autoři, v tomto případě mladí autoři písničky, až po vydání. Tehdy se vlastně ten kruh uzavírá, když si tu hotovou práci –  desku pustím, můžu si na ni sáhnout. Navíc jsem si tentokrát sáhla i na vinylovou desku, protože pan producent Luboš Kříž mi k narozeninám daroval vinyl, který mě moc potěšil.

Zpívala jste stovky, možná tisíce písniček. Máte mezi nimi nějakou „svou“ oblíbenou a naopak, je některá, kterou už byste raději nezpívala?
Písniček, které jsem nazpívala je 850. Musím se přiznat, že samozřejmě jsou písničky, které zpívám úplně od začátku své kariéry a některé z nich na koncertech zpívat musím. Kdybych je nezpívala, lidé si je stejně na konci vytleskají, bez nich prostě nechtějí odejít. Hrozně moc mě to těší, když vidím mladé lidi, kteří umějí texty mých písniček a zpívají si se mnou i ty, které jsem natočila třeba někdy v 80. nebo 70. letech. To je opravdu hrozně krásný pocit a moc si toho vážím.

Zpíváte už téměř padesát let a koncerty máte vyprodané. Změnilo se za dobu vaše publikum, kdo dnes chodí na „Zagorku“?
Publikum je napříč takovým věkovým spektrem. A to je hrozně fajn, protože oproti publiku, dejme tomu před deseti nebo spíš patnácti lety, tak najednou jako by omládlo. Mladí lidé začali poslouchat moje písničky, které asi slyšeli do rodičů nebo spíš dokonce od svých babiček a dědečků, což by tak věkově odpovídalo. To mě strašně moc těší. Mám dobrý pocit z toho, že mladí lidé vyhledávají písničky, které mají příběh a které si mohou zpívat. To je přece bezvadné, co víc bych si mohla přát.

Některé texty si sama také píšete. Jak jste se vlastně k psaní dostala a kde čerpáte inspiraci?
Musím se přiznat, že mám poezii pořád moc ráda. Básničky jsem si psala už jako malá holka. První básničku jsem si napsala ve druhé třídě obecné školy a dokonce někdy ve čtvrté třídě obecné jsem dostala jakýsi diplom za sbírku básniček. Později jsem zjistila, že i psaní písňových textů je báječné. Začalo to vlastně tak, že někdo mi nedodal text, který jsem měla zpívat už příští den ve studiu. Tak jsem sedla a ten text si napsala. V podstatě to přišlo tak nějak samo sebou. Určitě to nebylo tak, že bych si řekla tak, a teď budu psát písňové texty. Zase to byl asi ten osud, který to na mě tak nějak narafičil. Nejsem textař, není to moje profese, protože texty mi dají dost práce, ale vůbec toho nelituji, protože je to krásná práce. A napsala jsem těch textů už přes osmdesát.

Kromě textů píšete také básničky, vyšla vám i knížka písňových textů a básní. Máte v plánu vydat nějakou další knížku?
Ne, vůbec ne, nic takového v plánu nemám. Určitě nejsem typ, který by psal a střádal věci do šuplíku, to ani neumím. Bylo by mi líto, že je právě teď nemůžu vydat, někde slyšet nebo si je někde přečíst. Když jsem si tehdy řekla, že udělám sbírku písňových textů a básniček, byla to práce, která mě v tom období, kdy jsem ji dělala, hrozně naplňovala. Od té doby ale jsem ji zase dala stranou.

Napsala jste také texty k písničkám pro své kolegy. Nemrzelo vás někdy, že jste si je nenazpívala sama?
Ne, musím říct, že tohle nemám. Pamatuji si, že když jsem prvně viděla muzikál Cats v Londýně, i když na to padl celý devizový příslib, tam jsem slyšela písničku Memory. Tehdy jsem si říkala „bože, ta je tak nádherná“. Je to překrásná melodie, krásná písnička, ale pro mě velké sousto, tu bych zpívat nemohla. Proto jsem po návratu zavolala Karlu Gottovi a napsala pro něj na tu písničku text.

Za dobu své kariéry jste zpívala na mnoha jevištích u nás i ve světě – ve velkých i malých sálech, v klubech, na festivalech. Co máte raději, kde se vám vystupuje líp?
Měla bych upřesnit, že v klubech nezpívám. Mám strašně ráda jeviště, sály, samozřejmě sály, které praskají ve švech. Dokonce jsem přišla na chuť letním scénám, protože to je zase trochu jiné publikum. Kdybych to chtěla nějak propojit, tak strašně ráda stojím na jevišti a strašně ráda zpívám.

V červnu vás čeká vystoupení na 19. ročníku Open air festivalu Okoř se šťávou. Těšíte se? Na co se mohou těšit návštěvníci festivalu?
Těším se a těšit se mohou i diváci na nové písničky a samozřejmě i na ty staré, prostě na všechno. Loni jsem zpívala na Benátské noci a skutečně to pro mě byl nezapomenutelný zážitek. Novináři se mě ptali, jestli nemám trochu obavy z toho jiného publika, ale ne opravdu nemám, protože si myslím, že publikum je více méně stejné, když jim dáte to, co chtějí, pak nemůže být problém. Bylo tam snad patnáct tisíc lidí, nevím přesně kolik, ale bylo to moc fajn.

Jakou hudbu ráda posloucháte třeba na cestách nebo doma s manželem?
Nemůžu říct, že bych měla někoho nejoblíbenějšího. Víte, když člověk dělá hudbu strašnou spoustu let a více méně každý den nebo obden, pak opravdu rád přivítá, když má prázdný den a je ticho. Musím přiznat, že tak to máme se Štefanem. Když jsme ale někde venku nebo na dovolené, tak si samozřejmě pouštíme naše oblíbence, což je třeba Barbra Streisand, George Michael, Michael Bublé a spousta dalších. S velkou chutí posloucháme francouzskou hudební scénu, protože mám ráda francouzské písničky, ale zrovna tak italské. Prostě, když nás něco zaujme, tak to posloucháme. Nemám zrovna jediného oblíbence, po kterém bych sáhla, když je mi třeba nějak ouvej. To bych spíš sáhla opravdu po tom tichu, zavřela dveře a vypnula telefon.

S manželem hodně cestujete po celém světě, navštívila jste snad všechny významné metropole světa. Kde se vám líbí nejvíc, kam se ráda vracíte?
Ráda cestuji a je bezvadné, že cestujeme spolu se Štefanem. Zvlášť výhodné pro mne je, když je Štefan venku pracovně, protože já pak tam mám daleko více volna než tady v Česku, i když pak to své volníčko krutě doháním. Hrozně rádi se venku díváme na jinou kulturu, na to jak lidé jinde žijí. Samozřejmě se vždycky těším na operní publikum, které je báječné, a také se moc se těším ze Štefanova úspěchu.

Jaký vztah máte k Praze? Máte tu třeba nějaká oblíbená místa, kam si ráda zajdete?
Výjimečný, opravdu výjimečný. Jsem moc ráda, že je tu můj domov. Kdybych ale říkala, že mám v Praze oblíbená místečka, tak to bych lhala. Vnímám totiž Prahu jako celek, kde je v podstatě každé místo překrásné. Opravdu jsem moc ráda, že Praha je mým domovem, že bych ale opakovaně chodila znova po místech, která mám ráda, tak to se mi už dlouho nepodařilo.

Jak se vám žije na čtyřce, kde jste i čestnou občankou?
Žije se nám tady báječně. Je tady hodně zeleně a je to blízko Vyšehradu. Bydlíme tu už asi patnáct let a jsme tady hrozně spokojení.

foto: František Jirásek

Získala jste řadu cen a ocenění. Kromě Zlatých slavíků máte Zlaté desky i Platinové desky, byla jste uvedena do Síně slávy cen Anděl, máte portrét na pamětní medaili. Co pro vás ta ocenění znamenají?
Samozřejmě mám radost, ale nemůžu říct, že bych byla sběratel medailí. Jedno jste v tom výčtu ale neuvedla – dostala jsem desku za jedenáct milionů prodaných desek, a to jenom u Supraphonu. Z ženského arzenálu je to vůbec nejvíc za celou existenci Supraphonu. A z toho mám velikánskou radost, protože když si lidi jdou koupit vaši desku, tak jim vaše práce určitě něco říká.

Jste stále pracovně velmi vytížená. Zbývá vám nějaký volný čas na vaše zájmy a záliby, jaké to jsou?
Jsem vášnivá čtenářka. Čtu moc ráda, v poslední době hodně severské detektivky. Právě proto, že hodně a pořád pracuji, tak u těch detektivek nemusím moc přemýšlet a dějově mě úplně pohltí, což je fajn.

Jaké máte plány, co vás čeká, na co se mohou vaši fanoušci těšit?
Pracuji v podstatě skoro každý den. Už jsem si říkala, že musím zvolnit, protože tohle by asi nebylo moc dobré, neměla bych moc času na život. Začínáme už ale přemýšlet o nové desce. Ta minulá sice vyšla vlastně teprve před čtyřmi měsíci, ale je to práce na dlouhou trať, takže se s producenty začínáme domlouvat na další. Jinak mě čeká spousta koncertů, a dalších věcí, které s mou prací souvisí. Jsem moc ráda, že mě lidi pořád chtějí slyšet a vidět.

Ještě poslední otázka na závěr. Takovýchto rozhovorů jste poskytla už spoustu, je nějaká otázka, která by vás dokázala překvapit? Na co byste se zeptala sama sebe?
Musím říct, že na nic. Opravdu nevím, na co bych se zeptala. Velmi ráda bych ale ještě dostala takovou otázku, která by mě překvapila. Když na ni přijdete, velmi ráda na ni odpovím.

Hana Zagorová

zpěvačka, textařka a herečka.

  • Narodila se 6. září 1946 v Petřkovicích u Ostravy.
  • Vystudovala herectví na brněnské JAMU.
  • Po několika činoherních rolích v divadle a televizi se začala věnovat kariéře zpěvačky.
  • Zahrála si rovněž ve filmu Trhák, v muzikálech Jack Rozparovač a Mona Lisa.
  • Na televizní obrazovce běžely několik let její autorské pořady Dluhy Hany Zagorové a poté pět let live pořad Když nemůžu spát. Spolu se Štefanem Margitou také několik let moderovala hudebně-zábavný pořad Hogo Fogo.
  • Devět krát zvítězila v anketě Zlatý slavík, je držitelkou několika Zlatých a Platinových desek, získala Diamantovou desky Supraphonu za více než 10 mil. prodaných zvukových nosičů, byla uvedena do Síně slávy cen Anděl, má svůj portrét na zlaté a stříbrné pamětní medaili, kterou Jablonecká Česká mincovna vzdává hold úspěšným Zlatým slavíkům, je čestnou občankou Prahy 4.
úvodní foto: Ondřej Pýcha, připravila: Renata Říhová

Share